Duchovní praxe

Na základě pochopení principu vnímání reality můžeme dojít k závěru, že veškerý vnímaný svět se všemy zážitky a důsledky pro naši osobu se odehrává zejména jako proměnné obrazy či jiné vnímané prožitky v prostoru našeho mozku. Je nutné si přiznat, že onen pozorovatel, naše já se schopností měnit směr svého pozorování, pozoruje vždy a pouze jen virtualizované koncepty, které jsou pouze jakési zástupné modely okolní reality. Naše běžná praxe je taková, že mimo spánek (kdy nevnímáme obsah mysli, ani proces zaměřování pozornosti, ani existenci  sebesama jako pozorovatele) je naše pozornost směřována jednosměrně, do prostoru mysli. Jinak řečeno - nikdy jsme nepozorovali nic jiného než obrazy složené (z různých zdrojů: smysly+nervy, paměťové stopy) v prostoru naší mysli. Samotný tvar existujícího pozorovatele=našeho já nevidíme, přestože víme, že někde musí naše já existovat. Rozšířená teze běžného člověka vychází z toho, že existence našeho já musí být spjata s existencí nějakého obsahu mysli, nebo vázáno na existenci těla, kterým máme schopnost hýbat a které se zdá být nositelem a podporovatelem existence onoho našeho já někde uvnitř tělesné schránky. Duchovní praxe má schopnost nám ukázat i jinou vysvětlující variantu, která se zdá být novou pravděpodobnou možností skladby naší existence.

Jednotlivé přístupy duchovní praxe:

1. Pokud pojmeme duchovní cestu tím způsobem, že budeme přebírat intelektuální závěry duchovního poznání jiné osoby či organizace, dochází v našem nitru k tomu, že přebereme obsah s vírou ve správnost oné teze. Pokud jsme schopni pochybovat, musíme nutně selektovat různorodé informace z různorodých zdrojů a posuzovat míru pravděpodobnosti obsažené pravdy v jednotlivých závěrech (toho času pravdu neznáme, jsme v procesu hledání pravdy). Je ale možné vlastní intelektuální činností složit smysluplný koncept, který si vytvoříme a přizpůsobíme pod vlivem:

• vlastní či přenesené důvěry (víry ve své závěry, víry ve správnost cizích informací), nebo

• vlastního přání a očekávání, nebo

• dřívějšího přesvědčení a vzorců chování, nebo

• vnitřních potřeb ve vztahu k osobním hodnotám a potřebám, nebo

• vlastních potřeb sociální interakce  

Jak jsem dříve uvedl, každý koncept je v tomto případě sestaven na základě míry pravděpodobnosti jednotlivých částí konceptu, ze kterých se celek skládá. Přestože se souhrn duchovních závěrů duchovně hledajícího může jevit jako logicky (intelektem) sestavený  a smysluplný koncept jako celek, bude naše víra ve správnost celku stále odvozena od víry ve správnost jednotlivých částí celku. Můžeme říci, že propracovanost a návaznost logických vztahů nezaručuje správnost konceptu jako celku. Pokud nejsme schopni zaručit správnost jednotlivých částí celku, nelze považovat koncept jako celek za jednoznačně správný. Výše popsaná duchovní praxe je založena na sběru informací z vnějších zdrojů a pomocí intelektu je posouzena relevantnost informací. Ty jsou zasazeny do celkového logicky sestaveného kontextu Jsoucna, který duchovně hledajícímu dává (pouze) víru ve správnost teze, v existenci Vyšší síly v pozadí dějů a existence člověka.

2. Duchovní cestu lze pojmout i jiným, zcela odlišným způsobem. Pokud si dáme tu práci a pochopíme základní pravdu postupu intelektuální práce, obsažené v tezi René Descarta, dojdeme k následujícím závěrům:

• protože existence Vyšší moci nelze spatřit jako součást předmětů světa, tedy i jako součást mysli duchovně hledajícího, nelze získat pozorováním obsahu mysli důkaz o existenci této Vyšší moci

• veškeré abnormální pozorovatelné jevy hmotného světa (nebo světa naší mysli) nelze klasifikovat jako projev Vyšší moci. Stále je možné předpokládat, že nám uniká vztah skryté pravé příčiny a námi pozorovaného důsledku onoho jevu

• nás jako pozorovatele okolních dějů (tedy i dějů probíhajících v naší mysli) nelze popřít. Správnost existence pozorovatele, který si uvědomuje svůj vlastní proces pozorování (čehokoli), nelze popřít či zpochybnit

• jediná pravda, ze které lze vycházet  je ta, že naše já někde je (přestože na začátku nevíme kde přesně jsme, čím jsme neznáme náš tvar, neznáme svou vlastní podstatu, kdy zároveň víme, že pozorujeme obsah své mysli, či tvar svého těla, kterými ale naše pozorující já ve skutečnosti není totožné)

Pozorovatel=naše já, pozorovaného obsahu mysli, leží mimo mysl samotnou. Přestože naše já mění zaměření pozornosti na různý obsah naší mysli, samo naše já, se schopností pozorovat a vnímat, není obsahem pozorované mysli. Není činností intelektu a není jednotlivými koncepty, přestože tyto procesy pozoruje. Proto nelze získat charakteristiky či jednotlivé postuláty pravdy, jelikož základní pravda-nezvratná existence našeho já, leží mimo dosah obsahu mysli, ikdyž jsme schopni si procesem myšlení intelektuálně uvědomit platnost tohoto závěru. Jakákoli jiná naše intelektuální činnost není nic jineho, než opětovné pozorování logicky sestaveného konceptu, či procesu jeho sestavování a vyvozování jednotlivých logických závěrů, bez vztahu ke skutečné a stále  skryté realitě v pozadí všech věcí a dějů. Pokud tedy máme mít šanci poznat širší rozsah pravdy skryté reality existence, je potřeba směr pozorování ztočit pryč z prostoru mysli = jinam, než na jednotlivé myšlenky. Logicky můžeme odvodit, že:

• pokud nebude naše já jako pozorovatel obsahu mysli pozorovat jednotlivé myšlenky, bude pozorovat prázdnotu, kterou si budeme zároveň uvědomovat jako sebe si vědomou Podstatu našeho vnímání a pozorování

• někde v okolní pozorované prázdnotě (naší mysli bez myšlenek / není podstatné, zda lze v tomto stavu nadále slovem mysl definovat pozorovaný prostor, kde se už nevyskytují žádné pozorovatelné proměnné myšlenky) se vyskytuje pozorovatel oné okolní prázdnoty se schopností vnímat a pozorovat.

Výše uvedené body jsou v podstatě popisem stavu hluboké meditace. Popisujeme meditaci, ale stále jsme se nedostali k pojmu Satori, Nirvikalpa Samadhi, či Osvícení. Pročpak? Je možné dosáhnout nějakého jiného stavu, pokud dále v mysli neexistuje záměr jej dosáhnout? A nebyl by tento záměr opět výsledkem práce některého konceptu v naší mysi? Pokusím se popsat proces zaměřování pozornosti na přiloženém obrázku. 

Tento optický klam je vyjádřením portrétu ženy, stejně tak dobře, jako hráče na saxofon. Můžemě vědomě v mysli udržovat představu ženy, nebo pro změnu saxofonisty. V případě, že nemáme osobní záměr sledovat konkrétní osobu na obrázku a pouze sledujeme obraz, pozorovatel proměnného obsahu mysli nezaměřuje pozornost na konkrétní koncept a pozorovaný objekt se jakoby "dle vlastní vůle" neustále mění i bez našeho záměru. Je to určitý popis faktu, že:

• bez procesu vědomého zaměřování pozornosti na konkrétní objekt zájmu dochází k SAMOVOLNÉ změně zaměření pozornosti i na alternativní-stejně dobře pozorovatelný objekt, bez vědomé vůle k této změně.

• Naše vědomí má tuto přirozenou schopnost.

Tento princip samovolné změny pozorovaného objektu je aktivní i v meditaci. Za předpokladu, že v naší mysli není ani latentní zájem něčeho dosáhnout a mysl je opravdu prázdná a bez záměru něčeho dosáhnout, proces zaměřování pozornosti se samovolně ztočí na jediný objekt, který zůstává - samotný pozorovatel. Proces zaměřování pozornosti směrem ven - na obsah mysli, se změní na pozorování sebesama. Tato změna stavu pozorování není v běžném životě obvyklá díky neustálému pozorování předmětů a podnětů v naší mysli. Tato změna vnímání sebesama přichází postupně, při běžné činnosti nejprve jako Kenšó (chvilkové prožitky), nebo v meditaci jako výrazná změna vnímání sebesama, čemuž zprvu předchází strach - jako důsledek postupné (doposud vnímané a prožívané) ztráty fiktivní vazby já=tělo, či já=mysl.