Úvod > Jednotlivá praktická cvičení

Jednotlivá praktická cvičení

Na začátku tohoto textu chci zdůraznit, že dále popsaná duchovně-praktická cvičení nejsou výčtem všech cvičení, které lze praktikovat. Jsou vyjádřením mé cesty a můj popis vychází z mého vlastního studia teorie metod praxe a praxe samotné. Cest je mnoho a následující cvičení jsem studoval a prováděl zejména proto, že jejich náplň a uvedení do praxe bylo v souladu s mými mentálními schopnostmi a charakterovými vlastnostmi mé osoby. Proto mě tato forma praxe zaujala a stala se náplní mé duchovní cesty. V mém případě tato cvičení vedla k pochopení jednotlivých částí mentální struktury mého (našeho-každého z nás) mentálního světa, který je funkční architekturou vnímání:

obsahu mysli - tedy sebesama=vědomí já, ve vztahu k proměnnému obsahu naší mysli
své tělesnosti - tedy sebesama=vědomí já, ve vztahu k našemu fyzickému tělu
okolního světa - tedy vztahu mého já v interakci s okolním světem (..zjednodušeně řečeno, jde o trochu nepřesný popis, protože vše co dokážeme vnímat, včetně našeho vidění, slyšení atd., je mentální struktura sestavená mozkem a podsunutá našemu vědomí jako složený obraz okolního světa a jevů)
vlastního procesu zaměřování pozornosti na objekt mysli či těla (tedy pochopení vztahu sebesama jako pozorovatele=subjektu=já, který je něčím jiným a odděleným od pozorovaných objektů, tedy našeho těla a našich myšlenek).

Má duchovní praxe vychází převážně z knih a textů E.Tomáše, a P. Bruntona. Není tedy nijak odlišná v žádném aspektu - včetně důsledku poznání pravého charakteru existence reality-pravé podstaty=Sebesama=Já, kdy vytrvalá mentální a meditační praxe tyto důsledky předpokládá.

Co je duchovní praxe a proč praktikovat

Asi by bylo vhodné vysvětlit, co je smyslem naší duchovní praxe. Z hlediska běžného života a naší činnosti, která slouží k naplnění veškerých našich fyzických potřeb, není žádná naše duchovní činnost potřebná. Dokážeme si najít činnost, která je pro nás zábavou a relaxací. Můžeme mít dobrou práci, být bohatí a šťastní. Takže proč hledat nějakou duchovní praxi? Třeba proto, že pravý smysl našeho života a okolního světa nám zůstává skrytý. Vždy se najde několik jedinců, kteří mají, bez ohledu na své postavení a životní styl, potřebu poznat pravdu v pozadí okolních jevů. To co se nabízí je vědecká činnost, která nám v různých odvětvích dává možnost vědět mnohé o vnitřních mechanismech hmoty. Do jisté míry máme důkazy o pravdivých závěrech fyzikálních vlastností hmoty. Oddělené obory zájmů, kdy introspektivní psychologie stojí na opačném poli vědy, znemožňují se podívat na fyziku (zejména elementárních částic) pohledem fyzika, který by chápal proces poznávání fyzikálních jevů, které zkoumá, v souvztahu s procesem vlastního vnímání této okolní reality svými smysly. Cokoliv je z pohledu fyzikálních jevů patrné, je z pohledu introspektivní psychologie zachyceno smysly, informačními drahami dovedeno do prostoru mozku, který dekóduje informace a poskytne je jako obraz v naší mysli našemu vědomí. Poté si můžeme uvědomit nějakou pravdu jako závěr našeho bádání. Tedy platí to, že ať už dojdeme k jakémukoli závěru našeho bádání, vždy tu budeme my , tedy vědomý pozorovatel složeného mentálního obrazu, který je tedy zástupným modelem vnější okolní "reality". Ať je nám jasné cokoli a pochopíme kus pravdy okolní fyziky a reality, musíme pochopit, že pozorujeme celý život pouze výsledek informačního toku, který má mentální charakter v prostoru naší mysli. Okolní realitu si nikdy nemůžeme uvědomit jinak, než jako prožitek dekódovaných informací, které sleduje naše vědomí ve vnitřním prostoru naší mysli! Jinak řečeno: vše, co jsme kdy vnímali či sledovali, je zástupný model okolní "reality", který sestavuje náš mozek, kdy tento model má mentálně-virtuální charakter, je nehmotné podstaty. Otázka zní, jak můžeme tvrdit, že okolní svět a veškeré jevy mají výhradně hmotnou podstatu, když sami sledujeme mentálně-virtuální model v naší mysli !? Pokud jsem schopný si představit dva hráče tenisu, kteří spolu hrají tenis podle fyzikálních zákonů, nebo dokážu předjímat vývoj různých jevů podle známých fyzikálních zákonů, tak je zjevné, že veškerá "okolní realita" i onen tenisový turnaj je v první a poslední řadě pouze velmi specifickou hrou informací. Fakt že se nám určitá informace jeví být reálnou situací ještě neznamená, že takovou situací ve své podstatě skutečně je. Šikovný programátor dokáže naprogramovat ve svém PC hru tenis, kdy jednoduché plochy simulují charakter hmoty a míč nedokáže projít čárou na monitoru, navíc se dokáže odrazit do směru, který je v souladu s tím, co bychom právě očekávali. Svým způsobem sada informací v procesoru počítače, má svým způsobem schopnost simulovat vlastnosti virtuálních předmětů. Předměty ve hře, řenesené na monitor (z monitoru do našeho oka, ze sítnice a nervových drah po dekódování a sestavení virtuálního zástupného modelu, který pozorujeme svým vědomím) se dokáže v důsledku jevit jako pevná překážka v cestě letícího míčku na obrazovce.

Nejasná podstata existence tvarů a jevů

René Descartes tvrdil, že "myslím, tedy jsem". Z toho lze odvodit, že jakékoliv objekty (od sebe oddělené, tedy počítatelné) pozorujeme v prostoru mysli a pracujeme s nimi. Tedy myslíme. Pokud je tu něco (zapomeňme na to co), co dokáže vnímat či pozorovat od sebe oddělené objekty (v prostoru mysli), musí také existovat subjekt, který si tyto (třeba i fiktivní) objekty uvědomuje a ty pozoruje. To je nakonec jediná jistota, ze které je možné na duchovní cestě vycházet. Víme že existujeme a přestože vnímáme myšlenky a měníme pozornost na různá témata naší mysli, vůbec nám nevadí, že neznáme tvar či hranice nás samotných-onoho nehmotného pozorovatele obsahu mysli, kdy není možné popřít existenci sebesama. Samotný fakt, že si dokážeme naplánovat témata, na které chceme myslet a vědomě mezi nimi přenášet pozornost, může být pro mnohé dostatečným důkazem, že podstata našeho já není definována proměnným obsahem naší mysli. Myšlenky se mění, ale naše vědomá pozornost má statický beztvarý charakter. Je patrné, že existence našeho já je zároveň onou vědomou pozorností. To co je v tuto chvíli nejasné je to zda je naše vědomí=já

produktem našeho pracujícího mozku, nebo je
všeprostorovou okolní entitou se schopností pozorovat vše, včetně produktů našeho mozku, tedy i naše myšlenky

Z předchozího textu je patrné, proč je nutné vše považovat za nejisté. Ale jedno je stále jisté. Je tu (někde, jedno kde) přítomná sebeuvědomující existence, která je schopná pozorovat od sebe odlišené jednotlivé tvary. Existuje tedy i mnohost počítatelných a pozorovatelných předmětů. S tímto také nelze popřít proces pozorování, či zaměřování pozornosti na jednotlivé počítatelné struktury (jedno jaké).

Nekonečná Nicota tedy není (a nikdy nebyla) prázdná, protože něco je - sebe si vědomý pozorovatel existuje.

V momentě, kdy zavřeme oči a přestaneme vnímat podněty ze svých smyslů, tak není možné jakýmkoli způsobem dokázat existenci okolního světa. Fakt, že nám ostatní lidé potvrdí, že svět tu byl i v době nečinnosti naších smyslů, není důkazem hmotné podstaty okolního světa.

Naše vlastní existence (vycházející z naší vlastní zkušenosti) tedy může nabrat formu ztotožnění s

hmotným tělem,
s nehmotným a proměnným obsahem mysli, nebo
se sebeuvědomujícím a pozorujícím subjektem

Kostra duchovní praxe

Na začátek veškeré duchovní praxe je potřeba zmínit, co by mělo být důvodem k samotné praxi. Naše rozhodnutí věnovat se duchovní cestě může vycházet z těchto popudů:

být součástí komunity podobně smýšlejících lidí
potřeba získat si pozornost svého okolí neobvyklou činností a dosaženými znalostmi
hledání skrytého smyslu své vlastní existence, procesu našeho rozhodování, následné činnosti, v interakci s okolním světem a situacemi v něm.

Musím dodat, že pouze bod 3 má v sobě potenciál odhalit pravdu v pozadí otázky skrytého smyslu. Rozhodnutí věnovat se duchovní cestě tu vychází z touhy znát pravdu v pozadí formy a dějů. Body 1 a 2 vycházejí z touhy dosáhnout pouze osobních představ a předem vytýčených cílů, bez ohledu na skrytý význam a důvod jejich existence.

Z hlediska poznávání (alespoň té) základní pravdy je potřeba využívat své intelektuální či logické schopnosti.

Praxe Džnana jógy

Praxe logického uvažování a odvozování pravdy z poznatelných jevů se nazývá Džnana jóga. Nepovažuji za nutné zde vyvozovat jednotlivé mentální cesty a závěry ve tvaru stromové struktury, které se ukázaly být slepou cestou v (nejen) mém uvažování.Nalezení správné struktury je vlastně výsledek "vylučovací metody", kdy jsem zavrhl větve s neověřitelnými závěry či nelogickými vztahy. Důležité pro mě je odhalit zde jedinou platnou strukturu Jsoucna, kterou je možné příjmout, podle ní vnímat sebesama - nezávisle na proměnném obsahu své mysli. Tímto neztotožňováním sebesama s autonomním podsouváním myšlenek a praxí následného odklonu k zaměřování své pozornosti na svou vlastní existenci, je možné v hluboké meditaci odhalit, čím ve skutečnosti jsme-co je naší prapůvodní a neměnnou Podstatou.

Abychom vyloučili možnost existence sebesama - závislou na existenci našeho těla, je potřeba si uvědomit, že pro tento předpoklad je potřeba si být vědomý existence těla. K předpokladu existence našeho těla potřebujeme všech pět našich smyslů (a některé vnitřní tělesné pocity či bolest), které nám dávají informace o existenci našeho těla. Zde je nutno dodat, že jsme nikdy nepozorovali nic, než různé obrazy a projevy uvnitř naši mysli. Veškeré informace ze smyslů a nervových zakončení našeho "těla" končí v mozku (jako informace skrytá v elektrickém signálu). Mozek dekóduje tyto informace a zobrazuje výsledek (zvenčí přijatých informací) v prostoru mysli jako naše hmotné tělo a okolní svět, který tak vnímáme a pozorujeme. Schopnost si pamatovat tyto vitrtualizované výsledky činnosti mozku a schopnost práce intelektu pohybovat a kombinovat tyto paměťové stopy nazýváme myšlení. Myšlení má formu autentického "přehrávání" minulosti, nebo předjímání budoucnosti díky práci intelektu na stavbě mentálních konceptů s hypotetickou budoucí příčinou a předpokládaným budoucím důsledkem. Vnímání okolní přítomnosti (mezi myšlenkami na minulost a budoucnost ) je vlastně zaměřování pozornosti na jednotlivé (mozkem virtuálně sestavené) zástupné modely "okolní reality", které jsou pozorovatelné jako obsah naší mysli. Tento proces dekódování informací a sestavení modelu reality v prostředí mysli probíhá téměř okamžitě. K pozorování obsahu naší mysli (tedy okolní reality) je potřeba zaměřovat pozornost. Mnohdy je to soustředění na obsah psaného textu (na úkor okolních zvuků a smysluplnosti informace ve zvuku slov). Nebo naopak soustředěním na mluvené slovo, kdy oči autonomně dle podvědomých vzorců chování samy "čtou", ale přesto nám obsah čteného textu uniká - na úkor sluchem zachycené, mozkem dekódované a vědomím vnímané informace z okolního zvuku slov. Ve skutečnosti jsme nikdy nevnímali nic jiného, než obsah naší mysli. Tehdy, kdy prstem míříme na nějaký předmět v našem okolí, ve skutečnosti míří část virtuálního světa na jinou část virtuálního světa v naší mysli, s tím, že virtuální tvar naší ruky je přes náš proces rozhodování spojen s "něčím tam někde", co jsme schopni ovládat a sledovat (dekódovat elektrický signál z nervů oka) jako zástupný model naší ruky v prostoru naší mysli. Hlubším zamyšlením nad touto tezí dojdeme k závěru, že je pravdivá, přestože okolní realitu vnímáme s jiným pocitem.

Skrytý mechanismus našeho vnímání "reality" není povinen nám ukazovat jak funguje, aby fungoval v souladu s tím jak žijeme, jak vnímáme formu hmoty a náplň svého života

Funkční mechanismy naší mysli

Pokud se zamyslíme nad tím, co každodenně prožíváme, příjdeme na to, že projevy našich vědomých prožitků mají odlišný charakter. Máme schopnost paměti, projevu citů, emocí, používáme intelekt na stavbu mentálních konstrukcí a dedukcí. Tyto jednotlivé schopnosti mají odlišnou funkci, tedy i vzájemmné hranice svých funkcí, a proto jsou počítatelné. Co není na první pohled natolik patrné, je naše já, naše nesporná existence - skrytý statický pozorovatel jednotlivých proměnných dějů v naší mysli, který na jednotlivé myšlenky zaměřuje svou pozornost. Soubor různorodých myšlenek, které mají charakter našich potřeb a obav, jsou obecnou definicí našeho ega.

Soubor pozorovaných a proměnných myšlenek se nazývá mysl. Prostorem mysli s myšlenkami mám na mysli spíše proces pozorování myšlenek, než nějaký ohraničený prostor s myšlenkami uvnitř. Stěžejní význam pro duchovní pokrok má logické odvození a později osobní prožitek faktu, že pozorovatel=naše já=chápané jako subjekt, není pozorovaným objektem mysli=proměnnými myšlenkami různorodého charakteru.

Pozorovatel = vědomí = naše já = subjekt, má statický charakter

Nelze vnímat náš skutečný tvar , tedy ani naši pozici vůči jednotlivým tématicky proměnným myšlenkám. Uvědomujeme si existenci našeho já jako pozorovatele, proces vnímání obsahu mysli-tedy pozorování a rádi se běžně ztotožňujeme s obsahem naší mysli. Žijeme svými žádostmi a strachy ze ztráty toho, co považujeme za důležité pro zajištění naší existence a pocitu štěstí. Právě proto netušíme, že podkladem našich strachů a žádostí je trvalé štěstí, tedy vnitřní charakter naší pravé a jediné (v jednotném čísle existující) Podstaty.