Descartova základní teze

Abychom pochopili jednotlivé postupy, které vyplývají z výše uvedeného přístupu dle bodu 3 (stránka přístupu ke studiu duchovní literatury) , uvedeme si závěry jednoho z největších myslitelů všech dob. Je velmi výhodné (nebo spíše nutné) se jeho tezemi řídit.

René Descrtes:

Má-li být všechno poznání odvozeno z nejjednodušších principů, musím si napřed zjednat jistotu o nepochybnosti svého východiska. Co je však jisté? Abych mohl bezpečně postupovat kupředu, nebudu zprvu pokládat za jisté nic. Budu pochybovat o všem, abych zjistil, co obstojí před touto radikální pochybností. Pochybovat musím nejen o všem, co jsem se naučil ve školách, z knih anebo stykem s lidmi, nýbrž i o tom, zda tento svět, který mne obklopuje, skutečně existuje, anebo je pouhým výmyslem, a zda jej vnímám takový, jaký je - vždyť vím, že člověk je často obětí mnohých smyslových klamů.

• Když jsme tedy takto zpochybnili všechno, o čem můžeme nějak pochybovat, a dokonce předstírali, že to není pravda, můžeme předpokládat, že není Bůh, ani nebe, ani tělesa; že sami nemáme ruce ani nohy ani celé tělo. Nemůžeme však předpokládat, že nejsme my sami, kteří to myslíme. Nelze tvrdit, že by to co myslí, v té chvíli kdy to myslí, neexistovalo. Takže tato myšlenka: Myslím, tedy jsem (latinsky „Ego cogito ergo sum“), je ze všech první a nejjistější, jaká každému řádně filosofujícímu přijde.

• Pochybuji, tedy myslím; myslím, tedy jsem.

• Když pečlivě zvažuji, nenajdu jediný společný rys, který jednoznačně odděluje život od snu. Jak si člověk může být jist, že celý jeho život není jen sen?

• Protože se rodíme jako děti a rozličně jsme soudili o smyslových věcech, dříve než jsme dosáhli plného užívání rozumu, jsme odváděni od poznání pravdy mnoha předsudky. Těchto předsudků se můžeme zbavit, jak se zdá, jen tak, že budeme jednou v životě pochybovat o všem, v čem nalezneme sebemenší podezření nejistoty.        (tokrol: předsudky jsou buďto vědomá dogmata, nebo podvědomé vzorce chování, které skrze dřívější uvědomění některého faktu a přiřazení míry důležitosti či uspokojení z této informace, se stávají měřítkem či filtrem pro ostatní informace v tomto směru a ovlivňují později náš vědomý proces rozhodování).

Descartes rozumem rozumí „správně uvažovat a rozeznávat pravdivé od klamného“. Tuto schopnost mají všichni lidé, jen svůj zdravý rozum neumějí správně používat. Je to právě správné používání rozumu, které vede ke zdokonalení ducha a jež odlišuje lidi od zvířat.