Skutočná podstata já
Pekný deň prajem,
rád bych rozvedl některé postřehy, obsažené v práci slečny Michaely Košové. Z mé strany nejde o kritiku díla nebo jednotlivých autorů. Spíše jde o mou snahu volně rozvést hloubku a podstatu některých závěrů, které daní filozofové uvedli a jak celou věc chápu ze svého pohledu.
Jde o práci s názvem
Skutočná podstata já
Dovolím si ocitovat některé fráze (bez ohledu na toho kterého autora) uvedeného v textu:
"..existuje skrytá objektívna štruktúra ja, ktorú však kvôli svojim kognitívnym obmedzeniam nie sme schopní nahliadnut.."
"..úvahy Daniela Wegnera a Daniela Dennetta. Ja podla nich nie je nicím objektívne uchopitelným, ale len užitocnou konštrukciu našich myslí.."
"..pohlady zhodnotené skrze optiku „anomálneho monizmu“ Donalda Davidsona: dospievame k názoru, že ja je na fyzikálnej realite závislá, no zároven prísnym vedeckým popisom a zákonom unikajúca entita.."
"..Ja nemá skrytú objektívnu štruktúru; je to mentálny konštrukt.."
"..Vlastné osobnosti sa v žiadnom prípade nedajú vnímat ako priestorové entity, a to z dôvodu ich tesného prepojenia s vedomím.."
"..ja sa v aktoch sebauvedomenia nedá zachytit.."
"..Je zrejmé, že existuje isté prepojenie medzi ja a ostatnými vecami vo svete. Ja nemôže byt úplne nezávislé.."
"..Nahliadanie na ja ako na magickú entitu“ je však len symptómom zlyhania našich pokusov príst s adekvátnou vedeckou teóriou objasnujúcou daný problém.."
"..Hlavný problém však podla McGinna spocíva v zachytení vztahu ja a jeho tela (fyzického priestorového objektu) a mysli (súboru mentálnych stavov).."
--- --- ---
Mám pocit, že tyto problémy, které daní autoři výroků uvedli, tu už někdo dávno před námi popsal a řešil. To, co tu dále napíšu, se bude jevit jako má víra a potřeba druhým vnutit svou pravdu. Vše je ale trošku jinak. Myslím, že je jen otázka času, než aktivně hledající filozofové dojdou k tomu samému jako já na své vlastní cestě hledání pravdy ve smyslu "kdo jsem a o co tu jde !?" (pokud jde opravdu o pravdu a ne o potřebu našeho ega). Bude i pro ostatní nakonec hodně obtížné druhým vysvětlit to, co se jednoho dne stane od začátku do konce zjevné a podložitelné opakovatelnou osobní zkušeností (prožití podstaty svého vlastního nitra) - jako přirozený důsledek pochopení vnitřního mechanismu, který svou funkční strukturou vytváří nás jako osobnost. Ikdyž je vše ve své podstatě směšně jednoduché, tak je docela složité popsat funkci našeho vědomí skrz mentální pojmy, které nemohou vystihnout podstatu našeho já, tedy toho, co stojí mimo akt myšlení, kdy "to něco" žádné pozorovatelné a popsatelné vlastnosti nemá, přestože všichni víme, že existuje.
Pro běžně smýšlejícího člověka není patrný rozdíl mezi jeho vědomím a aktem myšlení, či pozorováním světa skrz smysly nebo pozorování vlastních vybavujících se vzpomínek. Víme, že máme vědomí a víme, že vnímáme to, co nám podsouvá naše mysl. Podobně sebesama identifikujeme s tělem - "ten, koho vidím v zrcadle, to jsem já". Pokud si uvědomíme, že nervová vlákna začínají v našich smyslech a končí v mozku, tak je patrné, že to co do mozku vstoupí je pouze a jen informace !! zakódovaná do změn šířících se v daném nosiči - tedy jde o signál, který postupuje hmotou nervových vláken. Vše, co jsme byli kdy schopni vnímat, je "něco tam vně", poté přichází signál v nervových drahách a mozkem vygenerovaný myšlenkový útvar je to, co vnímáme. Otázka může znít, zda je naše vědomí existenčně vázané na to, co jsme schopni vnímat, tedy na proces našeho myšlení (zobrazování mentálních struktur). Je zjevné, že si svým pozorujícím vědomím uvědomujeme nejen veškeré naše myšlenky, ale i sebe sama - své vědomí samotné, jako nezpochybnitelné živé bytí. Pokud bych žil celý život v Austrálii, měl bych naprosto jinou zkušenost, používal jiný jazyk a získal jiné vzpomínky, ale přesto bych byl schopný si uvědomovat své já. Naše uvědomění sebesama nesouvisí s typem informací, potažmo myšlenek, které mozek generuje. Nesouvisí ani se zdrojem informací, které v ten daný okamžik skrz jednotlivé smysly vnímáme, nebo si vybavujeme ze své paměti. Myšlenky se mění, ale uvědomování si sebesama a myšlenkových změn v mysli zůstává.
Nabízejí se 2 možnosti, jak celou záležitost vnímání sebe sama vysvětlit.
Naše vědomí a naše možnost si uvědomovat vlastní existenci..
- souvisí s mírou a typem přijatých informací skrze smysly, tedy něco vnímáme nebo si vybavujeme z paměti - na něco myslíme a zároveň si začínáme uvědomovat sebe sama, v propojení aktu současného vnímání našich mentálních struktur s uvědomováním si sebe sama. Akt současného myšlení a uvědomování si svého já souvisí v této teorii se závislostí vědomí na procesu myšlení. Vědomí jako pozorovatel je tedy funkčně propojen s aktem myšlení, potažmo s pozorovatelnými mentálními strukturami, přestože mají proměnný charakter.
- nesouvisí s mírou a typem přijatých informací skrze smysly. Naše vědomí sebe sama existenčně nesouvisí s přítomností toho, co se v daný okamžik odehrává nebo neodehrává v mysli. Vědomí (bez ohledu na to, čím ve skutečnosti je) existenčně nesouvisí s typem získaných informací, nebo aktem myšlení/nemyšlení v době uvědomování si sebe sama. Existence našeho vědomí je v bdělém stavu mnohdy patrná i přesto, že akt myšlení je zcela zastaven. Tomuto stavu se říká meditace. Jediný způsob, jak prověřit pravdivost tohoto bodu 2 je osobní snaha pochopit teorii funkční vazby mysl-vědomí. Za předpokladu pochopení tohoto, lze tento fiktivní vztah rozpojit a zažít osobním prožitkem sebe sama v (od procesu myšlení) odděleně existujícím aktu bdělého vnímání sebe sama. Důkaz je patrný samotnou změnou stále bdělého vnímání sebesama v souvislostí s patrnou a neobvyklou, úplnou absencí mentální činnosti. Tento popis je ekvivalentní s tím, co vyjadřuje slovo meditace v původním !! smyslu.
Meditace:
Průvodním jevem toho, že jsme se v daný okamžik "propadli" do hloubky meditace (pokud dobře víme čím nejsme a nesledujeme meditací potřeby ega=aktu myšlení), je změna v obsahu pozorovaného. Protože samotné rozhodnutí meditovat běžně vychází ze záměru ega (ve smyslu něco tímto v důsledku získat, nebo neztratit), tak lze celý akt (potřeby meditovat) snadno definovat jako účelové jednání ega. Právě toto je velká překážka ke zvládnutí meditace v pravém tradičním slova smyslu (tak jak hlubokou meditaci provádí prozřelí lidé). Skutečná meditace není plánovaný akt, proto tento akt nevychází z rozhodnutí naší mysli. Pokud jsou vhodné podmínky k tomu, aby naše tělo netrpělo a byl zabezpečen klid všech smyslů (které právě pro svou utlumenou činnost nejsou zdrojem signálu, potažmo mentálních pozorovatelných struktur), tak k meditaci dojde náhle, bez našeho vědomého přičinění. Jediným spouštěčem hluboké meditace v tomto klidném a bezpečném prostředí je naše uvědomění si, čím skutečně jsem (pokud to z teorie a praxe filozofie vím a nevycházím z potřeb svého účelově smýšlejícího ega). Vše ostatní proběhne naprosto samovolně bez účasti aktu myšlení. Je to opravdu takto jednoduché. Tam kde chybí mentální struktura, ale zároveň zůstává bdělé vědomí jako pozorovatel, tam je důkaz vlastního oddělení sebesama (jako pozorujícího vědomí) od mentálních struktur (které nejsou pozorovány a nejsou mozkem dále generovány a podsouvány). V tomto stavu my jako ten, kdo má schopnost zaměřovat svou pozornost, jsme páni celého aktu pozorování - právě díky tomu, že se sami rozhodneme nevnímat mentální struktury, které nejsou definicí našeho já. Naše schopnost zaměřovat pozornost (a zároveň být si vědom sebe sama v bdělém stavu meditace) přetrvává. Sami máme možnost volby ukončit meditaci, kdy přeneseme zaměření své pozornosti zpět na mentální struktury. Je dobré si připomenout, že od začátku nejde o důsledek mentálního rozhodovacího procesu a účelového jednání s plánem dosažení nějakého stanoveného cíle meditace (k meditaci samotné by, díky aktu účelového myšlení, vůbec nedošlo). Ve skutečnosti jde o rozkrytí a rozpojení vazby vědomí se schopností myslet, tedy o rozložení samotného mechanismu fiktivního ztotožňování našeho vědomí (jádra naší živé sebe si vědomé existence) se schopnostmi (od naší podstaty oddělené) mysli podsouvat různorodé myšlenky. Jde tedy o úplné pochopení aktivní mentální struktury, která díky aktu vědomé pozornosti se schopností sebeztotožňování s pozorovanou mentální entitou je právě tím, co z nás vytváří sebe si vědomou lidskou osobnost s myšlenkami, charakterovými vlastnostmi a potřebami ega - které samo o sobě zabezpečuje (skrz mentální plánování) potřeby těla, kterým se cítíme být.
Pokud výše uvedený bod 2 odpovídá pravdě (a já vím že ano), tak se nabízí další možnosti celou věc rozvinout. Naše vědomí je existenčně oddělená entita od procesu myšlení. Přestože v daný okamžik myslíme (pozorujeme mentální struktury), je naše vědomí nezávislé na mentální pozorované struktuře.
Jediný způsob, který může odhalit pravdu o tom, co je podstata našeho já, je stav, kdy daný jedinec odmítne sebe sama ztotožňovat s tělem (přestože sebesama pozoruje, tak pozoruje dekódovaný signál z nervových drah) a odmítne sebesama ztotožňovat s myslí (což je v přítomném okamžiku dekódovaný signál nervových drah smyslů, nebo vybavování si vzpomínek z dřívějšího aktu dekódování). Jde o naprosto relevantní možnost prověřit to, zda je možno své vědomí vědomě vyvázat z procesu vnímání mentálních objektů naší mysli. Proč neprověřovat to, co prověřit lze?? (Vysvětlením je schéma v příloze tohoto článku.) Pouze tímto odmítnutím sebesama ztotožňovat s tím co pozorujeme, vede k tomu, že je možné zažít stav prázdné mysli, přičemž si stále uvědomujeme svůj bdělý stav. V tomto případě vnímáme výraznou změnu, protože jde o patrný rozdíl mezi "běžným" stavem - kdy je proces myšlení v plném proudu a vědomí pozoruje akt myšlení. Jediné, co bychom mohli intelektuální činností odvodit, je závěr, že si nelze představit vědomí sebesama mimo akt myšlení, ve kterém se v ten daný moment nacházíme. Ikdyž si uvědomujeme sebe sama, tak akt myšlení znemožňuje námi = našim vědomím vnímat něco jiné, než právě ony produkty práce mozku. Pravda je taková (což lze prověřit), že naše vědomí (v tuto chvíli bez ohledu na to čím je) je oddělenou entitou od aktu myšlení. Vědomí pozoruje akt myšlení, tedy jde o pozorování dekódovaných dat od smyslů, nebo v jiném režimu jde o pozorování paměťových stop (intelekt, emoce atd.). Vědomí pouze pozoruje a je něčím jiným, než mentálním produktem mozku. Akt myšlení probíhá autonomně a rozvíjené téma záleží na žebříčku našich mentálních, egem sestavených priorit. Ta myšlenka, na kterou vědomí zaměří pozornost je dále rozvíjena. Pokud vědomí zaměří pozornost na tvar těla, tak se cítí být tělem. Pokud vědomí zaměří pozornost na téma mentálního obrazu v mysli, tak se cítí být touto mentální entitou=osobností se získaným charakterem. To proto, že naše vědomí pozoruje vše, co lze pozorovat a přenáší mezi náměty svou pozornost. To na co zaměříme pozornost, to v ten daný moment vnímáme, podle žebříčku hodnot posuzujeme, podle priorit se účelově rozhodujeme a na základě očekávaných a dosažených / nedosažených cílů emočně prožíváme. V momentu, kdy odmítneme rozvíjet myšlenky (potřeby ega), které nám mozek podsouvá, se myšlení může úplně zastavit. Tehdy my = naše vědomí, vnímáme pouze sami sebe (bez ohledu na to čím jsme). Tato změna nespočívá ve změně myšlení či uvažování, ale v samotném odmítnutí zaměřovat svou vlastní pozornost na to, co není podstatou nás samotných. My samotní ,ze své podstaty a funkce, můžeme ovládnout to, co lze ovládat - akt zaměřování vlastní pozornosti, z důvodu potřeby poznání pravdy toho, kým jsme (což není účelové jednání ega).
Descartovo "myslím, tedy jsem" znamená, že my, jako vnímající vědomí, nemůžeme popřít svou vlastní existenci v průběhu aktu uvědomování si proměnných myšlenek, nebo sebe sama, protože samotný akt uvědomování si "něčeho" znamená, že "něco" existuje, něco je. Lze spekulovat o tom, co je okolní svět zač (tedy to "něco tam", co má schopnost vygenerovat signál, potažmo mentální strukturu, pozorovanou v naší mysli). Je možné naprosto smysluplně uvažovat o tom, že elementární částice hmoty mají virtuální charakter s virtuálními pravidly fyziky (podobně jako míče v mé mysli, které se v mé představě vytvoří, rozhýbou, srazí a odrazí -podle fyziky, kterou znám a aplikuji v představě právě proto, že jsem ji virtuálně kdysi dávno přijal a stala se vlastností mých mentálních útvarů). Nevíme, co je svět hmoty zač (protože vnímáme pouze mozkem dekódované informace, sestavené do zástupného mentálního modelu "toho tam někde"). To, co ale nelze dělit do více variant možností bytí, je naše vědomí. To proto, že jej nelze nijak pojmout. Víme že jsme, žijeme a existujeme (základní a zároveň finální a jediná ověřitelná pravda), ale pokud odmítneme být tělem a aktem myšlení (různorodými myšlenkami na to, co jsme přijali svými smysly, včetně rodného jazyka atd.), tak zjistíme že nevíme kým jsme, že neznáme své vlastní hranice, ani místo kde jako vědomí jsme, přičemž jasně víme, že jsme.
Nelze (čistě ateisticky) jednoznačně předpokládat, že jsme produktem pracujícího mozku. Náboženství a víra stojí na dogmatech. Dogma je přijaté tvrzení (mnohdy od autority, na jejíchž výroky se z různých důvodů mnozí rádi spoléháme), které chápeme jako pravdivé, bez potřeby osobního důkazu této "pravdy". Pokud se chceme vyhnout dogmatu, že vědomí je jednoznačně produktem mozku, tak je potřeba zaujmout neutrální stanovisko s potřebou hledat důkaz toho, jak to celé ve skutečnosti vlastně je - viz ona příloha (odněkud jsem to vykopíroval, ale schéma je výstižné). Dobrá otázka je, jak by měl vypadat jednoznačný (a pro nás srozumitelný) důkaz toho, co je naše vědomí zač a kde jsme se vzali. V průběhu aktu myšlení nelze důkaz získat, protože naše vědomí sleduje právě to, na co je myšleno a čím samo naše vědomí není. Pokud přijmeme možnost (hodnou prověření), že meditace je reálná a uskutečnitelná praxe, tak naše vědomí = my samotní, spatříme konečně něco jiného, než mentální model zastupující to, co zachytí naše smysly, potažmo poskytne naše paměť. Nakonec, naše osobnost (mysl+vědomí) přeci není ničím jiným než tím, co naše smysly příjmou z vnějšího světa - tedy tok informací, ve spolupráci s tím, jakým způsobem naše mysl zpracuje a vyhodnotí dostupná data. Do toho všeho tu vstupuje naše vědomí=já, které pozoruje vygenerované mentální struktury a je schopno si uvědomit sebe sama v tomto aktu.
Pokud je řeč o víře (Křesťanství, Buddhismus - krom Zenu, atd.), tak jde převážně o dogmatickou praxi tradice a víry v rámci daného učení. Jádro východních filozofií (zejména Integrální filozofická jóga a Zenový Buddhismus) je oproti víře (praktikované všemi okolo) spíš aplikovaná vědecká metoda v praxi introspektivní psychologie. Pravda je pouze jedna a na východě lidé kdysi dávno přišli na to, která alternativa z mnoha možností je ta správná a jak ji prověřit. To že my lidé máme možnost nacházet pravdu v přírodních a jiných vědách není náhoda. Umíme zachytit různorodé projevy hmoty a jednotlivé charakteristiky rozložit do dílčích částí, které lze popsat a vysvětlit jejich podstatu. Poté lze pochopením podstaty dílčích částí pochopit podstatu jevu jako celku. Pokud nám nejde o hledání pravdy ve fyzice a chemii vnějšího světa, tak je tu možnost najít pravdu v našem vnitřním mechanismu vnímání okolního světa, aktu myšlení a procesu pozorování, které je v základu prováděno oddělenou entitou našeho vědomí. Naše vědomí je vždy ten poslední pozorovatel, ať už pozorujeme fyzikální pokus skrz zástupný model v naši mysli, nebo sami sebe - introspektivně.
Já osobně, na základě své znalosti a vnitřní mnohokrát prožité zkušenosti, vím své a vím to, co věděl Buddha, Šri Ramana Mahariši, Paul Brunton, Eduard Tomáš, pan Král a další. Za žádného mistra se ale nepovažuji. Všichni víme to samé a sdílíme stále vzájemně stejnou osobní zkušenost Vhledu do své vlastní Podstaty. Něco jsme se učili, chápali jednotlivé souvislosti a něco v sobě nakonec našli. Ne proto, že chceme věřit tomu, co jsme se od druhých naučili, nebo co jsme logicky odvodili. Víme to, co jsme osobním prožitkem spatřili. Nespatřili jsme nic jiného, než sami sebe, své vědomí - ve své pravé Podstatě. Žádné drogy, halucinace, žádné obrazy, žádné zvuky, žádný svět, žádná osoba, žádné pohlaví. Naše vědomí je něco většího, než se nám běžně zdá. Jako lidé máme před sebou filmové plátno světa naší mysli s virtuálním modelem, který doslova plave v našem vědomí, což strhává naši (dějem zaujatou) pozornost - pozornost jako schopnost našeho pozorujícího vědomí. Pokud ustoupí to co pozorujeme, zjistíme, kdo to celé pozoroval, a je zjevné, že To=Pozorovatel=Jeho oko v naší mysli=naše vědomí, naše já, není člověk. Je možné se k tomuto konceptu teoreticky intelektem propracovat, ale osobní důkaz této pravdy je něco výrazně pozitivního, naprosto šokujícího a nepopsatelného, nemajícího obdoby. Od té doby bude pro filozofa patrné, že veškerá teorie sloužila pouze tomu, abychom pochopili, že lze v určité vhodné chvíli zůstat indiferentní vůči myšlenkám, které nám schopnost mozku myslet podsouvá. Teorie nám umožňuje poznat náš vnitřní mechanismus vazby mysl+vědomí a tímto pochopit, jak správně "praktikovat" meditaci. Nic se v tomto následném Prozření nezmění, bdělý stav a naše pozornost bude stále ostrá. Náš život a naše osoba se nijak nezmění, budeme pouze vědět "jak na To" a chápat, kdo ve skutečnosti bdí v našich tělech. Celý trik spočívá v tom, že se při Vhledu vyváže vědomí od toho čím není, změní se "objekt", který je pozorován a naše bdělé vědomí pozná klam ve kterém celou dobu žilo. Tam, kde nejsou kulisy světa s pozorovatelnými tvary, tam kde není potřeba zisku nebo strach ze ztráty, tam zůstávám pouze já - jako sebe si vědomý Pozorovatel ve své pravé podobě a svém skutečném rozsahu, ve stavu, kdy není pozornost strhávána mentálními obrazy.
Ano, řeknete si: "to co je zde popsáno je přece jasné. Pokud zavřu oči, zůstávám pouze já ve svém tichu mé mysli. Nevidím nic jen tmu, neslyším nic jen ticho a jsem to já, kdo to vnímá. Proč by měl být popis toho, co všichni osobně známe, takto složitý?? Proč hledat sám sebe, když sám vím, že jsem to já, kdo tohle vše vnímá?". Připomínám, že nejde jen o to, co je naším vědomím za různých okolností vnímáno. Prozření v hluboké meditaci je o samotné podstatě toho, kým naše vědomí je. Kde naše sebe si uvědomující vědomí má své hranice, čím je, jakou má funkci, jakým mechanismem pozoruje mentální produkty, čím jsou samotné mentální produkty našeho mozku, čím je samotný náš mozek, čím je samotná různorodost a mnohost pozorovaných předmětů - včetně neuronů, které jsou naší továrnou na myšlenky, jaký je celý smysl divadla jménem svět.
To co píši se zdá být jako možnost cesty k Poznání podstaty našeho vědomí. Ujišťuji Vás, že výše uvedené je má interpretace praxe integrální filozofické jógy, tak jak jsem se ji od jiných naučil, pochopil, osobně realizoval do svého přímého prožitku Vhledu. Nic z tohoto si nechci přivlastnit jako mé "know how" a necítím se být nijak ničím výjimečný. Pouze vím to, co mi bylo "ukázáno" a dobře chápu, co k tomuto vedlo. Žádnou hodnotu, kterou by v jádru sebe sama právě teď neměl jiný jedinec, jsem svou zkušeností nezískal. Získal jsem pouze určitou Informaci !! Přesto chci sdílet osobní zkušenost toho, že znalost teorie a praxe této uvedené změny chápání vztahu vědomí k procesu myšlení vede k naprosto překvapivým závěrům. Závěrem není jen intelektuální dedukce a víra v platnost našeho osobního konceptu jsoucna. Finálním závěrem a důkazem pravdy celého konceptu (často špatně interpretovaného a praktikovaného) jádra východní filozofie je osobní prožitek sebe sama. Po vyloučení všeho čím nejsem ("ne-já"), je na otázku "kdo jsem já" samovolně "odpovězeno" Vhledem do naší vlastní Podstaty, která má vše představitelné od začátku na svědomí. Bohužel lidé, kteří opravdu dobře vědí, jak se věci mají, žijí mnohdy bez možnosti vysvětlit příčiny a důsledků toho co tvrdí, co osobně zažívají a jak k tomuto vůbec došli. Jsou zavírání do psychiatrických léčeben, aby "mluvili jinak - normálně" - viz Miloslav Král. Do všech detailů stejnou zkušenost mám i já a jiní lidé. Jsem naprosto zdravý jedinec, pouze jsem měl už v dětství hluboký zájem poznat skutečnou pravdu o tom kdo jsem, co je svět zač, jaký je smysl naší existence. Po 13ti letech intenzivní snahy poznat skutečnou pravdu a zároveň pochopit mechanismus účelového podvodu východních filozofií na zástupy věřících, jsem pochopil, že východní filozofie a její praxe má v jádru hluboce psychologický a pravdivý základ. Navíc učení (teorie) a následná správně prováděná praxe zenu nebo filozofické jógy přímo umožňuje získat osobní důkazy klamu, do kterého se aktem pozorování naše vědomí dostává. Bohužel duchovně-filozofické učení a praxe je velmi zahalena nepochopením, které se šíří, projevuje v dezinformacích různého druhu a ve všeprostupující víře, která se výrazně odráží ve smýšlení běžných lidí a následně předávaných duchovních tradicích východních národů. Informačního balastu je velmi mnoho a pro běžného člověka je proto velmi obtížné vědět, čím má smysl se zabývat a čím ne.
Vše co jsem v průběhu 13-ti letého studia východní filozofie či praxe pochopil, a v meditacích následujících 10 let zažívám, dokážu smysluplně vysvětlit a druhé naučit tak, aby sami svým osobním vhledem poznali svou vlastní pravou podstatu sebe sama. Je to neuvěřitelné, ze začátku naprosto nepravděpodobné, ale možné. Tohle zjištění bylo překvapením i pro mě, kdy jsem vše před tím vnímal pohledem ateisty a člověka s potřebou ctít vědeckou metodu v procesu hledání pravdy. Nikdy jsem nebyl věřící a nikdy nechtěl být zatížen neprověřenými dogmaty či vírou. Já osobně nikomu běžně neprezentuji své vlastní velmi šokující závěry z mnoha hlubokých meditací. Není veřejný zájem. Trápí mě, že veškerá komunita lidí bez zkušeností (které také můžou sami teoreticky pochopit a proto v důsledku správným postojem v meditační praxi získat) naprosto odsuzuje jedince, kteří se jeví být odlišní a ve svém těžko pochopitelném projevu psychicky narušení - popisujíc důsledky svých "halucinací", či se jeví být hluboce ovlivněni nějakou vírou a dogmaty, které snad v průběhu své "zábavy" či nemoci přijali a kterým jakože věří. Ano, jsou tu i tito psychicky narušení jedinci. Ovšem tito nemocní lidé nemají tu zkušenost, že by jim někdo předal logicky seřazené a pochopitelné znalosti, potažmo možnost smysluplně provádět osobní dobře zdůvodněnou praxi meditace s důsledkem přímého prožitku podstaty sebesama. Až tento finální Vhled do své Podstaty je zdrojem toho co jedinec s druhými sdílí a co tu právě sdílím i já, přestože to celé musí vypadat jako absurdní fikce a můj osobní smýšlený slátaný koncept. Těžko všemu věřit, co zde píšu. A není ani účelem někoho přesvědčovat - šlo by o dogma, a to nechceme. Spíš vidím smysluplné druhé inspirovat a přivést zpět k tématům, které sami osobně třeba kdysi řešili a časem rezignovali. (Doporučuji si prohlédnout ono schéma, zobrazené dole pod textem. Možná se v něm poznáte). Vše co jsem uvedl má svou logiku a lze tuto pravdu prakticky osobně prověřit a uskutečnit. Hledejte a najděte si vlastní důkaz pravdy toho, kým sami jste. Jinak to bude vždy o víře nebo rezignaci. Věřím, že si jednoho dne budeme velmi dobře rozumět.
Každý z nás má právě ty schopnosti, které nám umožňují se k pravdě a důkazům propracovat vlastní snahou (ať už jsme vězni, nebo úspěšní podnikatelé), pokud budeme chtít.
Co mě v textu práce slečny Košové dále zaujalo:
"Hlavný problém však podla McGinna spocíva v zachytení vztahu ja a jeho tela (fyzického priestorového objektu) a mysli (súboru mentálnych stavov). Ja totiž nie je telo a neskladá sa z castí takým spôsobom, ako telo. Taktiež to nie je ani zloženina z mentálnych stavov."
Mc Ginn dochází ke stejnému základnímu uvědomění, že naše já není pouze tělo nebo pouze mysl. Problém ovšem zůstává v tomto: slovo já, ty, on, ona... atd. vychází od základu slova být (bytí). To že my jako osobnosti sebesama odlišujeme od druhých lidí znamená, že se automaticky ztotožňujeme s mentálním konceptem něčeho (těla, různorodých myšlenek vzájemně oddělitelných mentálních entit), což samo o sobě obsahuje virtualitu mnohosti. Proto ono naše jediné bytí=vědomí samo sebe ztotožní s tělem či povahou priorit a charakterem vnitřních hodnot (lidská povaha = z vnějšího světa přijatých a mozkem sestavených a posouzených zkušeností, tedy mentální koncept pozorovaný vědomím, akt ztotožnění vědomí s "mou" mentální entitou, v opozici s jinou mnou pozorovanou mentální entitou - ty, on, ona) a tím vědomí sebe samo virtuálně oddělí od toho, co se (v naší mysli!!) jeví být oddělené od nás samotných (druhý člověk = ty, on, ona atd.). Ovšem celé toto rozlišení na já a ty, on atd. stojí od počátku na aktu ztotožnění našeho vědomí s mentálními obrazy v naší mysli. Je nutné stále myslet na to, že naše vědomí nikdy nepozorovalo nic jiného, než mentální struktury, které musí (z něčeho tam venku) sestavit náš (někde tam existující) mozek.
Samotná existence našeho bytí zůstává existenčně v režimu bytí (v nerozlišení a samo sebou) do té doby, než samo sebe ztotožní s entitou těla či mysli (ve všech případech mentálními obrazy s mnohostí jevů) a tím se cítíme být odděleni od všeho druhého a druhých počítatelných entit.
"McGinn si na druhej strane dobre uvedomuje, že osoby bezpochyby závisia na ostatných aspektoch sveta."
Ano, vzájemně oddělené osoby a věci (to co vědomí vnímá jako mnohost). Osoby jsou od sebe odlišitelné entity, což každá osoba (ve své mysli) takto vnímá (pokud se dané vědomí ztotožní s mentální strukturou, která obsahuje objekty "mého" těla a jejich těl).
"Musí existovat nieco, co vyvoláva, spúšta a umožnuje prechod organizmu do stavu osoby."
Není tato spoušť právě onen akt falešného ztotožnění našeho vědomí s určitou mentální strukturou, kterou sestavuje náš mozek?? Aby člověk sám sebe dokázal odlišit od druhých, musí být vědomí schopno se ztotožnit s jednou z mnoha mentálních entit, které se zobrazují v mysli každého jedince. Vše co jsme kdy pozorovali, jsou právě a pouze jen tyto mentální obrazy, které sestavuje náš mozek v procesu dekódování signálů nervů a sestavování zástupného modelu toho, co v mysli vidíme, že "je něco tam či tady". "já a to" (svět, mé tělo, zkušenosti).
"Nedokážeme postihnút vlastnú osobnost ako prirodzenú entitu, pretože náš náhlad prírodného sveta a jeho princípov je limitovaný. Skutocná povaha ja uniká našej vede, pricom dôvodom je naša kognitívna uzavretost."
Dnes po 23 letech znalosti východních filozofií a na základě osobní praxe vím, že důvodem je naše dogma. Dogma v tom, že co dlouhodobě známe, považujeme za samozřejmost a pravdu. Následná změna našich hodnot je nemožná nebo emočně bolestivá. Právě proto se změnám chceme vyhýbat. Myslíme, že vědomí souvisí s aktem myšlení. Akt myšlení je produkt práce mozku s informacemi - to je zjevné. Protože si ale spojujeme existenci vědomí s procesem myšlení (bez důkazu toho, co je vědomí zač), tak nevědomky vytváříme dogma které nám vyhovuje a které nám brání v dalším intenzivním filozofickém a introspektivním hledání pravdy - v sobě, skrz vlastní závěry s důkazy a finální opakovatelnou zkušeností Vhledu do podstaty svého vědomí, bez účasti aktu myšlení.
"Problém spocíva v tom, že naše konceptuálne nástroje nestacia na odhalenie tejto skrytej povahy ja."
Pokud jsou konceptuální nástroje součástí našeho procesu myšlení (které na sebe strhává naši pozornost) proč se nezbavit samotného procesu myšlení? Stačí zkusit nevěnovat svou pozornost myšlenkám. Mysl se zklidní a "něco" se přihodí. Pokud tento způsob hledání pravdy není podložen egem - účelovými myšlenkami (myšlenkami!! = v aktu myšlení), tak se výsledky dostaví. Miliony lidí praktikují (účelovou meditaci) - něco si žádá jejich tělo a mysl (ego), kterými ve své podstatě nejsou. Tehdy nelze prožít pravou podstatu svého vlastního vědomí. Rezignace na vlastní duchovní pokrok vede k přijetí náboženských dogmat, se kterými se věřící člověk často spokojí. Tehdy se z praktické filozofie stává náboženství.
Přivítám jakoukoli diskuzi těch, kteří se filozofií aktivně věnují a mají potřebu najít své vlastní důkazy toho, kým jsou. Čím je svět, ve kterém žijeme, který prožíváme a který všichni poznáváme a emočně prožíváme. Všichni hledáme své štěstí, přestože neznáme náš vlastní mechanismus toho, co nás nutí chápat danou situaci jako neštěstí. Netušíme to, ale hledání našeho štěstí je v jádru hledáním naší vlastní Podstaty.
"Subham astu sarva džagatam.."
Zde uvádím v textu zmíněné schéma..
